Pavla Neuhöferová aka

Pája

Kdo je Pája?

Je to rodilá Choceňačka, co se sice teď třetím rokem toulá po Novém Zélandu a i když s nimi teď zrovna nevystupuje, stále se cítí jednou z nich a hrdě se k nim hlásá. Jednou Paleťák, dycky Paleťák!

Paleťáci pro ni jsou a navždy budou srdcovou záležitostí, pootevřeli ji dveře do světa divadla, získala v nich neskutečnou oporu, krásná přátelství a nezapomenutelné zážitky. K divadelní improvizaci přišla jako slepá k houslím, když ji na Bitvě pěti armád (rozuměj akci, kde jsou lidi převlečení za elfy, skřety a trpaslíky a midlí se mezi sebou dřevěnými zbraněmi) u ohně oslovil Drirr, že do Paleťáků hledají holky a jestli bych to nechtěla náhodou zkusit. Pája si nejdřív myslela, že se asi úplně pomátl, protože ona je tanečnice a na jevišti prostě nemluví. Vrtalo ji to ale hlavou a protože má moc ráda výzvy, šla do toho. A ještě že tak! Improvizace ji změnila život a stala se součástí její životní filosofie. Líbí se jí na ní hlavně to, že přináší lidi do přítomného okamžiku, je to týmová práce a když se to povede, a opravdu se partneři na jevišti na sebe naladí, je to prostě nekonečná jízda na vlně kreativity. Člověk je v jakémsi stavu “flow” a jen přijímá nabídky, nic složitě nevymýšlí, je v celém prostoru a ne pouze uvězněn ve své hlavě. Myslí si, že by se improvizace měla vyučovat na základní škole vedle matiky a českého jazyka.

Pája vystudovala taneční konzervatoř Duncan Centre a posléze Nonverbální divadlo na pražské HAMU. Poté drze frnkla na Nový Zéland, kde už nějaký ten pátek je. Učí se pořádně anglicky, rozvíjí svoje improvizační schopnosti (protože chce být přece po návratu Paleťákům co k čemu), buskuje s akordeonem po Wellingtonských ulicích, výletuje s Danem v autě po Zélandské krajině, bubnuje na Taiko bubny, hula hoopuje, dělá po kavárnách, učí v československé škole české děti českému jazyku a prostě dělá, co se zrovna namane. Vytvořila zde site-specific performance o životě baristky a cestování po Zélandu- Coffee Bean-Queen Machine a teď chystá další s názvem The Wild Card, inspirované knihou Tajemství karet od Josteina Gaardena.

Miluje být mezi lidmi ale i sama v přírodě, učit se novým věcem (takže toho umí celkem hodně, ale nic pořádně), neumí moc věci dotahovat, je impulsivní a úplně nejradši tančí na živelnou hudbu s balkánskými rytmy, kde to může pořádně roztočit, samozřejmě s nějakou pěknou sukní.

Pár otázek

  • Proč jsi si vybrala HAMU obor Nonverbální divadlo/pantomima?
  • Protože jsem odmala studovala tanec a tak nějako jsem víc chtěla přičichnout k divadlu, ale bála se mluvit. Já jsem na jevišti nerada mluvila, ale mnohem raději se hýbala. Ale protože jsem byla dost ukecaná mimo jeviště, postupně se to mluvení dostalo i na to jeviště a teď dělám ráda obojí a hledám cesty, jak tyto formy propojovat. A v tom je divadelní improvizace skvělá, tam se dá snadno dělat obojí.
  • Jak se Ti žije v zahraničí a jak už jsi tam dlouho?
  • Žije se mi tu moc hezky, i když se mi teda někdy dost stýská, to zase jo. Já Čechy miluju a na Zélandu jsem se ocitla tak nějak náhodou, ale moc hezkou náhodou. Beru to tu jako takovou velkou školu života a cítím, že teď tu prostě mám být. A jak tu jsem dlouho? Uf….to se mi snad ani raději nechce počítat, protože mi to stále přijde jako včera, když jsem přijela. Jsou tomu už 3 roky.
  • Improvizuješ i v zahraničí?
  • Jo, hned jak jsem si trochu zlepšila angličtinu (rozuměj, začala jsem rozumět co mi tu povídají a troufla si odpovídat, což mi trvalo rok), vrhla jsem se do improvizace i tady, abych nezakrněla a odkoukala nějaký nový improvizační fígle, který pak můžu předat Paleťákům.
  • Kdo Tě naučil žonglovat?
  • Tak to si netroufnu říct jistě, ale myslím, že v tom bude mít prsty pan Žako.
  • Kolik sukní máš a která je Tvoje nejoblíbenější?
  • V Čechách, nebo na Zélandu? Sice jsem sem přijela s jedním batohem, ale i do toho batohu jsem nacpala hnedle čtyři sukně a to jednu velkou, krojovou. Protože co na Zélandu člověk potřebuje víc, než krojovou kruhovou sukni, že...
  • Nejodvážnější role v činoherním divadle?
  • Tak to vím naprosto přesně, neb byla zatím jen jedna (tímto se hlásím o další) v Divadle Exil, role Ivety ve hře Zakázané Uvolnění Petra Kolečka. Hrály jsme tam spolu s Andreou, která hrála nevěstu Kláru. Já si to náramně užívala, neb Iveta byla celkem mrcha a měla nádherné šaty. Vybavila se mi teď vzpomínka na facku, kterou mi Andrea vlepila na jevišti až mi odlétla náušnice. Jo, Iveta si tu facku rozhodně zasloužila.
  • Jaké je tvé nejoblíbenější místo na světě?
  • Tak těch bude asi několik. Ale asi to nejvíc nejoblíbenější bude skála v choceňských Pelinách, ze které je vidět na řeku a celou přírodní rezervaci Peliny. To je domov.